Charta 77
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Charta 77 byla neformální československou občanskou iniciativou působící v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z ledna 1977.
Zakládajícími členy a tvůrci byli Václav Havel, Jan Patočka, Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek, a Pavel Kohout. Řada z nich po Sametové revoluci roku 1989 hrála významnou roli v české politice.
Charta 77 ale zůstala pouhou záležitostí jejích úzkých kruhů a zahraničních nadějí na změny v jedné ze zemí bývalého sovětského bloku. Na rozdíl od o tři roky později založeného polského hnutí Solidarność, které se brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu.
Na podporu Charty 77 založil František Janouch spolu s dalšími osobnostmi ve Stockholmu v roce 1978 Nadaci Charty 77, která byla v listopadu 1989 přestěhována do Československa a po jeho rozdělení také rozdělena na českou a slovenskou Nadaci.
Obsah |
[editovat] Dějiny
[editovat] Vznik a politické cíle
Nejvýznamnější opozicí procesu normalizace bylo hnutí známé jako Charta 77. Toto hnutí získalo své jméno podle názvu dokumentu, který v Československu koloval v lednu 1977.
Původně se objevil jako manifest v západoněmeckých novinách a byl podepsán 243 československými občany (jeden svůj podpis později odvolal), kteří reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Částečnou motivací vzniku výzvy Charta 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe.
Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevření sdružení lidí ... spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“
Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo. Navenek přitom byla Charta reprezentována vždy trojicí mluvčích, kteří se každý rok měnili.
[editovat] Reakce vlády
Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „vlastizrádci a odpadlíci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studiu na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství, někteří byli také zadržováni státní policií, souzeni a vězněni. Řada členů Charty 77 byla nakonec přinucena ke spolupráci s StB.
Zacházení se signatáři Charty vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 šest představitelů této skupiny, včetně Václava Havla, bylo odsouzeno za rozvracení republiky odnětím svobody až na pět let.
Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.
[editovat] Vliv
Během komunistické vlády zůstával význam Charty 77 omezen. Nezasáhl široké skupiny obyvatelstva, navíc většina jejích členů byla z Prahy. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní.
Mezi nejvýraznější projevy této kampaně byla především tzv. Anticharta, kterou podepsala řada českých umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu.
Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (Infoch), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONS a jiné samizdatové novinky. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími.
Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být více aktivní v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Během Sametové revoluce chartisté s komunisty vyjednávali o hladkém odevzdání moci. Řada z nich se poté dostala do vysokých politických pozic (zejména Václav Havel, který se stal československým prezidentem), ale vzhledem k tomu, že většina z nich neměla žádné politické ani ekonomické zkušenosti a schopnosti, jejich výsledky byly smíšené.
[editovat] Zánik
Charta 77 zahrnovala lidi se širokým okruhem názorů a po dosažení jejich společného cíle, jímž bylo svržení komunistické totality, význam skupiny upadl. Pokus učinit Chartu 77 jádrem všeobecné politické strany (Občanského fóra) selhal a poté, co se Občanské fórum nedokázalo ve volbách 1992 prosadit, byla organizace oficiálně rozpuštěna.
[editovat] Nadace Charty 77
Nadaci Charty 77 založil v roce 1978 ve Stockholmu jaderný fyzik František Janouch spolu se známymí osobnostmi, politiky a intelektuály. Jejím cílem byla podpora cílů Charty a pomoc pronásledovaným v tehdejším Československu.
Nadace původně podporovala cíle disidentské Charty 77 ze zahraničí. Dnes působí v Česku jako jedna z neziskových organizací. Poskytuje nadační příspěvky oprávněným žadatelům z celé republiky.
Po pádu komunismu v roce 1989 se Nadace Charty ještě v listopadu přesídlila do Prahy, registrována byla v únoru 1990. Zároveň vznikly její regionání výbory.
Po rozdělení Československa se rozdělila i Nadace na českou Nadaci Charty 77 a slovenskou Nadáciu Charty 77.
[editovat] Ceny Nadace Charty 77
- Cena Toma Stopparda – udělována každoročně v květnu autorům českého původu převážně za významné esejistické dílo, inspirující zejména svým myšlenkovým přínosem [1]
- Cena Jaroslava Seiferta – udělována za vynikající básnické či beletristické dílo vydané v posledních 3 letech [2]
- Cena Františka Kriegla – udělována za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii [3]
- Cena Josefa Vavrouška – udělována každoročně za významnou práci v oblasti ekologie a životního prostředí [4]
[editovat] Konto Bariéry
Nejznámější aktivitou Nadace Charty 77 je Konto Bariéry, projekt určený zejména pro handicapované občany, neziskové organizace.
[editovat] Reference
- Charta 77 (1977-1989): Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. uspořádal Vilém Prečan, ÚSD-Archa, Bratislava Praha Scheinfeld 1990 ISBN 8090004221X
[editovat] Podívejte se také na
- Anticharta
- Hnutí za občanskou svobodu
- Seznam mluvčích Charty 77
- Kategorie:Signatáři Charty 77
- Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
- Charta 88 – britské hnutí částečně inspirované Chartou 77.
- Charta 97 – běloruské hnutí částečně inspirované Chartou 77.
[editovat] Externí odkazy
- Charta 77, Nadace Charty 77
- Charta 77 na totalita.cz, seznam signatářů
- Dokumenty Charty 77 na serveru Petra Cibulky
- Informace o Chartě 77 - článková bibliografie - předmluva ke knize
- Seminární práce obsahující řadu citací z užitečných pramenů
- Studentská práce s podrobnostmi zejména o působení Nadace Charty 77 v 80. letech
- Nezveřejněný dokument Charty 77 MluvčíCharty 77 se distancují od nadace Charty 77
- Nadace Charty 77 dnes
- http://www.bariery.cz/nadace – Nadace Charty 77
- http://www.bariery.cz/projekty/bariery – Konto Bariéry (Nadace Charty 77 - Konto Bariéry)
- http://charta77.sk – Nadácia Charty 77
| Ceny Nadace Charty 77 | ||
| Toma Stopparda | Jaroslava Seiferta | Františka Kriegla | Josefa Vavrouška |
