Bitva u Bannockburnu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Bitva u Bannockburnu | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Války Skotů za nezávislost | |||||||||||
 Pomník připomínající bitvu u Bannockburnu |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
| Skotové | Anglie | ||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Robert Bruce |
Eduard II. | ||||||||||
| Síla | |||||||||||
| asi 9000 mužů | asi 25000 mužů | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 3000-4000 mužů | přes 10 000 | ||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Bitva u Bannockburnu byla bitva, která definitivně ukončila snažení anglického krále Eduarda II. o ovládnutí Skotska a učinila Roberta Bruce nezávislým skotským králem.
[editovat] Úvod do situace
Na konci 13. století se Angličanům podařilo obsadit skoro celé Skotsko vojenskou silou, protože podporovali nárok Johna Balliola na skotský trůn. Odpor skotského lidu proti anglické nadvládě byl téměř všeobecný a nejvíce se projevil v osobě rytíře Williama Wallace, jenž byl zajat Angličany a popraven r. 1305.
Anglický král Eduard I., který zemřel r. 1307, se nazval v epitafu, který si sám složil, bijcem Skotů. Jeho stejnojmenný syn, který po něm nastoupil na trůn jako Eduard II., však neměl jeho válečnické nadání ani ráznost, ale přesto byl přinucen vytáhnout na pomoc hradu Stirling, obleženému skotskými vojsky pod velením Roberta Bruce, který se o rok dříve prohlásil skotským králem.
Robert Bruce politicky podporovaný Francií oblehl významný královský hrad Stirling a vymohl si na jeho správci (sir Philip Mowbray) příslib kapitulace, nepřijde-li pomoc od anglického krále Eduarda II. do konce června (tehdy běžný postup). Zdá se ale, že toto řešení Bruceovi velice vyhovovalo, neboť tak poskytl Eduardovi dostatek času, aby přišel hradu na pomoc. Eduard proto musel již kvůli osobní prestiži hradu pomoci a nemohl se tak vyhnout bitvě, kterou se Robert Bruce snažil vyprovokovat. Anglický král tedy vytáhl s velikou armádou hradu na pomoc a jižně od něj se střetl se skotským vojskem.
[editovat] Bitva
Bitvu rozhodli nepochybně osobnosti velitelů a jejich vliv na vojsko. Proti Robertu Brucemu, jeho promyšlené a precizní strategii a taktice a nadšeným a disciplínovaným mužům, se nevýrazný Eduard II. projevil jako zcela neschopný válečník a slabý vůdce a anglická armáda jako zcela nezvladatelná banda. Eduard nedokázal zkrotit své rytíře a přinutit je k disciplinovanému jednání, dovolil Brucemu, aby si zvolil místo i způsob boje tak, jak mu to nejvíc vyhovovalo, a nakonec své snažení korunoval tím, že si nechal zmasakrovat své lučišníky - jedinou jednotku svého vojska, která mohla daný terén považovat za vhodný k boji.
23. června 1314 se anglická vojska, čítající 3 000 rytířů a 20 000 pěších, octla v lesnatém a bažinatém terénu jižně od Stirlingu poblíž řeky Forth a došlo k prvním drobným střetům mezi předvoji tvořenými jízdou. Druhý den napadla anglická těžká jízda, jenž se v náročném bažinatém terénu nemohla rozvinout ani řádně rozjet, skotské kopiníky zorganizované do schiltronů. Toto uspořádání se ukázalo být na úzkém prostransví velice efektivní a pro těžkou jízdu prakticky nepřekonatelné. Aby mohla uspět, bylo by nutné narušit sevřené útvary skotské pěchoty střelbou lučišníků, ale ti byli umístěni na naprosto nevhodném místě bez jakékoliv ochrany a skotská lehká jízda (vyčleněná Robertem Brucem speciálně pro tento úkol) je zmasakrovala krátce poté, co zasáhli do bitvy (přestože se jí však účastnili pouze několik minut, většina padlých Skotů připadá na jejich účet).
[editovat] Výsledek a důsledky
Skotové bojujíci v sevřených útvarech zvaných schiltrony, ač početně značně slabší, tak dosáhli plného vítězství. Ztráty Angličanů se odhadují na 10 000 mužů, z nichž se značná část utopila v bažinách při útěku z bojiště. Do zajetí padli hrabě z Gloucesteru a z Herefordu, kolem šedesáti baronů a velké množství rytířů. Na straně Skotů údajně padli jen dva rytíři, avšak velké množství prostých bojovníků. Král se nejdříve pokoušel ukrýt v hradu Stirling, ale správce hradu jej upozornil, že jelikož bylo královské vojsko poraženo, bude muset hrad v souladu s dohodou vydat Skotům a nevpustil jej dovnitř. Král poté uprchl nejprve do Dunbaru a pak se vydal nejkratší cestou zpět do Londýna.
Drtivá porážka, kterou Angličané v bitvě utrpěli, neznamenala jen ztrátu hradu Stirling. Veškeré anglické snahy ovládnutí Skotska přišli vniveč, Robert Bruce získal pozici, jakou žádný další skotský vůdce nemohl zpochybnit, a stal se plně nezavíslým skotským králem. Jako Robert I. Skotský až do roku 1329 a rok před smrtí se dočkal i právního potvrzení nezávislosti své země.
