Augustus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Augustus (* 23. září 63 př. n. l. ve Velitrách jako Gaius Octavius; † 19. srpna 14 n. l. v Nole poblíž Neapole) známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus (česky Oktavián; latinsky: C•IVLIVS•C•F•CAESAR•OCTAVIANVS) je považován za prvního římského císaře.
Prasynovec, adoptivní syn a dědic Gaia Julia Caesara zvítězil v mocenském boji, který vypukl po Caesarově zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. Od roku 31 př. n. l. byl jediným vládcem římské říše. Ukončil téměř sto let trvající římské občanské války a stal se zakladatelem julsko-klaudijské dynastie. Pod heslem obnovení republiky (restitutio rei publicae) ve skutečnosti provedl trvalou změnu státního zřízení z republiky v monarchii ve formě principátu. Jeho vláda vyústila v dlouho trvající období vnitřního míru a blahobytu, které bylo později označeno jako Pax Romana (římský mír) nebo také Pax Augusta (Augustův mír).
Životopis císaře Augusta pojednává o dvou téměř protikladných osobnostech: Na jedné straně o mladém, ctižádostivém a poměrně krutém politikovi, který se během boje o nejvyšší moc ve státě neohlížel na zákony a neštítil se ani nejhorších hanebností. Na straně druhé o císaři, který – jakmile jednou získal moc – zacházel s ní nanejvýš rozumným způsobem, čímž chtěl docílit stabilního a trvalého ukotvení, jím založeného nového státního zřízení – principátu – jež mělo nahradit občanskými válkami rozvrácenou římskou republiku.
Obsah
|
[editovat] Augustova jména a tituly
Augustovo rodné jméno znělo Gaius Octavius. Krátce po jeho narození mu otec dal cognomen Thurinus, zřejmě na paměť svého vítězství nad vzbouřenými otroky poblíž města Thurií. Po právně problematické, testamentární adopci Caesarem přijal Octavius jméno Gaius Julius Caesar. Podle římské tradice mělo být k jeho novému jménu připojeno příjmení Octavianus k vyjádření jeho rodinného původu. Nicméně neexistuje žádný důkaz, že by tohoto jména kdy užíval.
Přesto je pro něj v historické literatuře v období před nastolením principátu používáno jméno Octavianus – z praktického důvodu odlišení od Julia Caesara. Samotné jméno Augustus („Vznešený“), které se později stalo podobně jako jméno Caesar součástí titulatury římských císařů, mu senát udělil 16. ledna roku 27 př. n. l. V době Augustovy smrti zněl jeho titul Imperator Caesar Divi filius Augustus Pater patriae (což lze do češtiny přeložit zhruba takto: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha, otec vlasti“).
[editovat] Původ a mládí
Augustus byl synem Gaia Octavia a jeho ženy Atie, neteře Gaia Julia Caesara. Rodina jeho otce náležela k jezdcům (stav římských rytířů), tedy k nižší šlechtě. Byla poměrně zámožná, ale nijak zvlášť politicky významná. Gaius Octavius prý poskytoval finanční půjčky, později se mu podařilo vstoupit do senátu a dokonce dosáhl praetury. Po jeho otce v roce 59 př. n. l. vyrůstal mladý Gaius nejprve na statku své babičky Julie, Caesarovy sestry, ve Velitrách, později v domě svého otčíma Lucia Marcia Philippa. Podle Suetonia prý měl v roce 51 př. n. l. pronést oslavnou řeč nad hrobem své babičky a dva roky poté oblékl v 15ti letech mužskou tógu (symbol dospělosti).
Poněvadž Caesar neměl žádného zákonného potomka, osvojil svého prasynovce a dovolil mu zúčastnit se v roce 46 př. n. l. svého triumfálního průvodu Římem. V dalším roce doprovázel mladý Octavius svého prastrýce na jeho válečném tažení proti Pompeiovým synům do Hispánie, kde zřejmě na Caesara učinil dojem svou odvahou. Octavius měl sloužit v plánovaném tažení proti Parthům jako velitel jízdy (magister equitum) a společně se svými přáteli Marcem Vipsaniem Agrippou a Salvidienem Rufem byl vyslán napřed do ilyrské Apollonie. Zde ho ale na jaře roku 44 př. n. l. zastihla zpráva o Caesarově zavraždění. Během svého návratu do Říma zjistil, že jej diktátor ve své závěti adoptoval a určil za hlavního dědice svého majetku.
[editovat] Vzestup k moci
Dodatečná, testamentární adopce však postrádala veškeré právní náležitosti. Gaius Octavius přesto ihned po svém návratu do Říma závěť přijal a splnil všechny v ní stanovené povinnosti. Nadále také začal používal jméno svého adoptivního otce. V konfliktu mezi Caesarovými stoupenci – kteří se shromáždili kolem Marca Antonia – a republikánsky smýšlejícími Caesarovými vrahy Gaiem Cassiem Longinem, Marcem a Decimem Iuniem Brutem nehrál zatím žádnou roli.
Marcus Antonius si jako nejbližší Caesarův spolubojovník a jeho kolega v konzulátu pro rok 44 př. n. l. činil nárok na vůdcovství caesarovské frakce. Z tohoto důvodu se zpočátku zdráhal Octavianovi vydat diktátorův majetek. Ten i přesto Caesarovým veteránům vyplatil dary přiřčené jim v diktátorově závěti. K tomu využil v Apollonii zabavenou, válečnou pokladnici pro parthské tažení, současně ale neváhal vydražit vlastní majetek. Tento postup mu rychle zajistil velký počet stoupenců a tím i politickou důležitost. Jeden z nejvlivnějších senátorů a bývalý konzul Marcus Tullius Cicero, který nepatřil ke spiklencům, ale sympatizoval s republikánskou věcí, podporoval tohoto mladého a zdánlivě nezkušeného muže v naději, že bude představovat protiváhu k Marcu Antoniovi. Octavianus na oko přistoupil na tento obchod, přitom se ale opíral o vlastní schopné rádce jakým byl například zámožný Gaius Cilnius Maecenas a sledoval vlastní cíle.
[editovat] Spojenectví s Caesarovými vrahy
Zatímco Marcus Antonius v roce 43 př. n. l. postoupil do Předalpské Galie, aby se vypořádal s Decimem Brutem, Octavianus budoval v Itálii vlastní soukromou armádu z Caesarových veteránů a hledal pomoc proti Marcu Antoniovi u senátu kontrolovaného Caesarovými vrahy. Kombinací vojenského nátlaku a Ciceronova vyjednávání obdržel Octavianus od senátu neomezenou vojenskou moc a dále mu byla propůjčena konzulská pravomoc 10 let před dosažením zákonem předepsané věkové hranice. Octavianus tak nyní otevřeně vstoupil do spojenectví s republikány. Ještě v témže roce porazil za doprovodu senátního vojska vedeného konzuly Aulem Hirtiem a Gaiem Vibiem Pansou Marca Antonia v bitvě u Mutiny.
Oba republikánští vojevůdci přišli ale v tomto boji o život, přičemž není zcela vyloučen Octavianův podíl na jejich smrti. Octavianus nyní žádal uvolněný konzulát pro sebe. Když to senát odmítl, vynutil si prostřednictvím státního puče zvolení konzulem a zavržení Caesarových vrahů. Mezitím Marcus Antonius spolu s Marcem Aemiliem Lepidem shromáždil své rozptýlené legie v Galii. To Octaviana přimělo ke změně stran a k uzavření spojenectví s vůdci caesarovské frakce. K tomu mu dopomohla i jeho nynější změněna role Caesarova mstitele. Podle vzoru Caesara, Pompeia a Crassa vytvořili Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus v říjnu roku 43 př. n. l. druhý triumvirát. Ke stvrzení vzájemného spojenectví posloužila svatba Octaviana s Antoniovou nevlastní dcerou Clodií.
[editovat] Druhý triumvirát
„Vláda tří mužů k nastolení pořádku ve státě“, jak bylo oficiálně nazýváno toto spojenectví, spočívala na vojenské moci triumvirů, neboť pod jejich velením se nacházela většina římských legií. Triumvirové si v listopadu 43 př. n. l. nechali senátem udělit diktátorskou pravomoc na dobu pěti let. Jako v dobách Sully byl zveřejněn seznam proskribovaných osob, které směl kdokoliv beztrestně zavraždit. Podle Suetonia se měl Octavianus nejprve proskripcí stranit, později je ale vykonával s mnohem větší brutalitou a neúprosností než jeho kolegové. Z podnětu Marca Antonia padl masakru politických soupeřů triumvirů za oběť také Cicero.
Přestože majetek zavražděných byl zabavován triumviry, nenaplnily proskripce zdaleka finanční očekávání triumvirů, nicméně tento masakr nejlepších občanů státu (kolem 300 senátorů a 2 000 jezdců) zcela zdecimoval republikánskou stranu v římském senátu. Prořídlý sbor triumvirové následně doplnili svými loajálními stoupenci. Podobnému zacházení byli vystaveni republikánsky ladění magistráti i v ostatních italských městech. Tato a další opatření rozhodujícím způsobem podlomila sílu vůdčích republikánských vrstev římské společnosti, čímž triumvirové zřejmě nevědomky připravovali půdu pro pozdější nástup principátu. Právě tento převrat byl tím, co novozélandský historik Ronald Syme, kriticky hodnotící Augusta, označil jako „Roman revolution“ (revoluce v římské společnosti).
Když si triumvirové zajistili svou pozici v Itálii a nashromáždili dostatek finančních prostředků, vypravili se Marcus Antonius a Octavianus v roce 42 př. n. l. do Řecka, kde zatím jejich nepřátelé Marcus Brutus a Gaius Cassius shromáždili své vojenské síly. Jejich porážka v bitvě u Filipp v Makedonii na podzim téhož roku je pokládána za definitivní zánik římské republiky. Vítězství bylo dosaženo především Antoniovou zásluhou, což vedlo k ještě většímu posílení jeho role v triumvirátu.
Po vítězství u Filipp si triumvirové rozdělili vládu nad římským impériem: Marcus Antonius získal na starost vedle správy Galie rovněž uspořádání poměrů v bohatých východních provinciích. Lepidovi byla přidělena severní Afrika – tehdejší obilnice Říma. Octavianus obdržel provincie v Hispánii a kromě toho na jeho bedrech spočinul obtížný úkol přidělit veteránům půdu v Itálii, která byla spravována všemi triumviry společně. Zaopatřování veteránů po skončení války musel zajišťovat každý vítězný vojevůdce již od doby Mariovy vojenské reformy. Tím si dotyčný velitel zabezpečoval politickou podporu ze strany vysloužilých vojáků a zároveň získával důvěru budoucích legionářů.
Při přidělování půdy docházelo často k brutálnímu vyvlastňování a vyhánění nejen jednotlivých vlastníků, nýbrž obyvatel celých měst. Octavianus se tehdy stal v Itálii všeobecně nenáviděnou osobou. Při řešení této záležitosti se Octavianus ocitl ve vážném sporu s Antoniovým bratrem Luciem, kterého Octavianus nakonec oblehl a porazil v Perusii. Při dobývání města si Octavianovo vojsko počínalo s nevýslovnou brutalitou, jak nás o tom ostatně informuje Suetonius. Když se poté Marcus Antonius vrátil do Itálie, byla válka mezi oběma triumviry na spadnutí. Legionáři obou armád, z nichž mnozí se velmi dobře znali, ba často byli i v příbuzenském vztahu (jak už to tak bývá ve válkách, jež vedou spoluobčané vzájemně mezi sebou), ale boji zabránili a přinutili oba soky k obnovení spojenectví. Na podzim roku 40 př. n. l. uzavřeli Octavianus a Marcus Antonius v Brundisiu novou dohodu a kromě toho pojal Marcus Antonius Octavianovu sestru Octavii za manželku.
Po smrti své první ženy Clodie se Octavianus v témže roce oženil se Scribonií, příbuznou Pompeiova syna Sexta. Ta mu porodila dceru Julii, která měla zůstat jediným Octavianovým vlastním potomkem. Ovšem ještě před Juliiným narozením Octavianus její matku zapudil, aby se mohl v roce 38 př. n. l. oženit s Livií Drusillou. Skandál byl umocněn tím, že přijal Livii do svého domu ještě předtím, než se ta rozvedla se svým dosavadním manželem, přesvědčeným republikánem Tiberiem Claudiem Neronem. Tato žena, která se stala jeho nejbližší rádkyní, přivedla do svazku s Octavianem své dva syny z předchozího manželství: Tiberia a Drusa. Tiberius se měl pak o mnoho let později stát nástupcem svého nevlastního otce.
[editovat] Boj o samovládu
Na uzavření smlouvy z Brundisia se podílel také Sextus Pompeius, jediný zbývající politický soupeř triumvirů, jehož flotila představovala poslední významnou vojenskou moc. S ní totiž Pompeius ovládal Sicílii a ohrožoval zásobovací trasy do Říma, což zásadně podkopávalo Octavianovu autoritu. Poněvadž Pompeius nehodlal upustit od blokády Itálie, spojenectví mezi triumviry a ním vzalo již v roce 38 př. n. l. za své. V tomto roce byla výjimečná moc triumvirů prodloužena o další pětileté období. V roce 36 př. n. l. se Octavianovu vojevůdci Marcu Vipsaniu Agrippovi podařilo porazit Sexta Pompeia v námořní bitvě u Naulochu při severním pobřeží Sicílie. Po vítězství na Sicílii a poté, co na jeho stranu přešlo Lepidovo vojsko, zbavil Octavianus moci Lepida, což ho učinilo pánem celého západního území říše. V cestě za dosažením samovlády nyní Octavianovi stál už pouze Marcus Antonius.
Zatímco Octavianus podnikal v letech 35 až 34 př. n. l. menší tažení do Dalmácie, aby udržel své mocné vojsko ve formě, vedl jeho soupeř neúspěšnou válku proti Parthům, kteří již od roku 40 př. n. l. pronikali pod velením republikánského velitele Quinta Labiena do Sýrie. Marcus Antonius se v této době sblížil s egyptskou královnou Kleopatrou VII., kvůli níž v roce 32 př. n. l. zapudil svoji manželku a Octavianovu sestru Octavii. Octavianus dokázal Antoniova zalíbení v egyptské panovnici velmi šikovně propagandisticky využít. Když Marcus Antonius v témže roce obdaroval Kleopatru a jejich děti částmi římského území na východě, ztratil v Římě veškeré zbývající stoupence. Aby Antoniovi odloudil poslední příznivce, nezalekl se Octavianus ani svatokrádeže, když dal zveřejnit Antoniovu závěť uloženou u vestálek. V té byly za jeho dědice určeny Kleopatřiny děti (ovšem nelze vyloučit, že se jednalo o podvrh). Na to vyhlásil senát Kleopatře válku a Marca Antonia označil za nepřítele státu.
Octavianovi se tím podařilo navodit dojem, že Řím vede válku proti zahraničnímu nepříteli, třebaže ve skutečnosti se jednalo o vnitropolitický zápas mezi ním a Marcem Antoniem. Již první střetnutí obou soupeřů přineslo rozhodnutí. V námořní bitvě u Actia – při ústí Ambrakijského zálivu v severozápadním Řecku – podlehli Marcus Antonius a Kleopatra 2. září roku 31 př. n. l. vojenským silám Agrippy a Octaviana, který údajně po celou bitvu ležel kvůli mořské nemoci v podpalubí. Po příchodu Octavianových vojáků do Alexandrie o rok později spáchal Marcus Antonius sebevraždu. Kleopatra jej brzy následovala a dobrovolně se nechala uštknout kobrou, neboť se nechtěla stát atrakcí v Octavianově triumfu. Caesarion, syn Julia Caesara a Kleopatry, byl bez milosti zavražděn, protože jak řekl Octavianus: „Dva Caesarové jsou příliš.“ Tento skutek tak jasně demonstruje klíčový rozdíl mezi Octavianem a Juliem Caesarem. Zatímco Caesar dával po vítězství průchod své shovívavosti, Octavianus své krutosti.
Egypt byl jako provincie připojen k římské říši a občanské války tak po téměř 100 letech skončily. Na důkaz toho, že v celé říši znovu zavládl mír, nechal Octavianus 12. ledna roku 29 př. n. l. zavřít bránu chrámu boha Iana na Foru Romanu. To se stalo teprve potřetí v celých dosavadních římských dějinách.
[editovat] Prvním císařem
Na počátku roku 27 př. n. l. Octavianus odevzdal veškeré své zvláštní plné moci zpět senátu. Formálně tím bylo obnoveno staré republikánské zřízení, ve skutečnosti se ale zrodilo nové státní uspořádání: římské císařství. Tato změna státního zřízení znamenala nejen začátek téměř 40tiletého období Octavianovy císařské vlády, nýbrž také počátek zcela nové epochy římských dějin.
[editovat] Založení principátu
Když se Octavianus v létě roku 29 př. n. l. vrátil z východu do Říma, stál před stejným problémem, na kterém před 15 lety ztroskotal Julius Caesar: Vytvořit takový systém vlády, který by byl v souladu s více než 400 let existujícím tradičním republikánským uspořádáním římského státu a současně zlegalizovat existující skutečnost, že veškerá moc ve státě již více než 70 let nenáleží senátu, konzulům a ostatním republikánským institucím, nýbrž velitelům legií. Ti se již od dob Maria a Sully stále častěji násilím domáhali diktátorských pravomocí. Cílem proto bylo sladit tuto veskrze diktátorskou moc s republikánskou ústavou a dodat tak tomuto protiprávnímu jednání háv zákonnosti.
Prostá obnova staré aristokratické republiky nepřicházela pro Octaviana v úvahu ze dvou důvodů: Vůdčí republikánské politické elity byly občanskou válkou a proskripcemi takřka zlikvidovány. Navíc obrovský územní rozsah říše vyžadoval ke své obraně značný počet legií. Jejich velitelé by se ocitali ve velkém pokušení prohlásit se za imperátory a uzurpovat moc ve vlastních rukou, jako se tomu pravidelně dělo v předcházejících desetiletích, v případech Maria, Sully a Caesara.
Po zmatcích předchozích desetiletí byli proto Římané – navzdory svému tradičnímu odporu proti jakékoliv formě samovlády – ochotní odevzdat veškerou moc do rukou jediného muže. Octavianus byl ale do té míry realista, že neusiloval o získání královského titulu. Na místo toho se ujal výkonu různých stávajících republikánských úřadů, jejichž (nezákonné) spojení mu zajistilo v podstatě monarchistické postavení ve státě, zároveň ale mohl nadále předstírat, že respektuje tradiční republikánskou ústavu a zákony. Ostatně jak se ukazovalo již v časech boje proti Marcu Antoniovi, Octavianus dokázal mistrně využívat polické propagandy. Na konci svého života podal v soupise svých činů (Res Gestae Divi Augusti) následující výklad svého jednání:
- „Během mého šestého a sedmého konzulátu (to znamená v letech 28 a 27 př. n. l.) poté, co jsem ukončil občanské války, jsem získal za všeobecného souhlasu nejvyšší moc, jíž jsem odevzdal zpět k svobodnému nakládání senátu a římskému lidu. Za tyto mé zásluhy mě senát svým usnesením jmenoval Augustem. (...) Od této doby jsem sice převyšoval ostatní občany svou vážností a autoritou, ovšem na moci jsem neměl vyššího podílu než ti, kteří byli mými kolegy v úřadu.“
[editovat] Propaganda a skutečnost
Již od svého návratu hledal Octavianus podporu u starých šlechtických rodů a usiloval znovu obnovit respekt a vážnost republikánských institucí. Tak nechal ze senátu vyloučit skoro 200 jeho členů, které neseznal hodnými této instituce. Současně ale doplňoval prořídlé řady senátu povyšováním zasloužilých osob do patricijského stavu. Sám sebe nazýval – jak skromně zdůrazňoval – prvním senátorem (princeps senatus), což byl titul, jenž byl udělován již v minulosti a který měl charakterizovat Octavianovo postavení jako postavení „prvního mezi rovnými“ (primus inter pares). Pro Augustem nastolenou vládní formu se odtud vžil pojem principát, tedy „vláda prvního občana“.
13. ledna roku 27 př. n. l. Octavianus předal veškeré mimořádné plné moci v provinciích opět do rukou senátu. Republika tak byla formálně obnovena (res publica restituta). Potud se realita shoduje s Augustovou propagandou.
Již následujícího dne ale senát odevzdal vládu nad polovinou provincií, v nichž byla dislokována většina legií, zpět Octavianovi. Protože si Octavianus – prostřednictvím legátů – podržel velení vojsku, zůstal jediným vojenským vládcem a patronem vojáků. Říše se měla nadále členit na císařské a senátní provincie.
Dalším republikánským prvkem nového státního uspořádání byl návrat ke každoročnímu ustavování magistrátů. V nadcházejících letech však princeps pravidelně zastával jeden ze dvou konzulátu. To se změnilo revizí státního zřízení uskutečněnou 1. července 23 př. n. l. S výjimkou dvou let už Augustus od této doby úřad konzula nevykonával. Na místo toho mu byla udělena doživotní tribunská moc – tribunicia potestas (ne samotný úřad tribuna lidu, nýbrž pouze jeho pravomoc). Tím nabyl oprávnění, svolávat lidová shromáždění, navrhovat zákony a vetovat usnesení senátu. Principát tak byl jakousi zastřenou monarchií. Augustus upustil od absolutní moci a připustil určitou účast senátorů na řízení státních záležitostí. Zároveň si ale uchoval kontrolu nad všemi důležitými funkcemi ve státě a v armádě.
[editovat] Udělení jména Augustus
Na návrh Lucia Munatia Planca udělil senát Octavianovi 16. ledna 27 př. n. l. čestný titul Augustus, „Vznešený“. Ten měl Octavianovi dodávat spíše náboženskou autoritu než politickou (v tomto ohledu byl významnější titul principa). Toto jméno mělo jeho nositele postavit na roveň legendárnímu zakladateli Říma, Romulovi, a současně poskytovalo duchovní rozměr jeho nejvyšší politické moci ve státě, jakým konzulové z dob republiky nikdy nedisponovali. To bylo ještě posíleno v roce 13 př. n. l. po smrti Marca Aemilia Lepida, triumvira, který byl po svém odstavení odbyt úřadem nejvyššího kněze (pontifex maximus). Augustus převzal tehdy také tuto funkci a upevnil tím svoji pozici nejvyšší autority v rámci římského náboženství.
V roce 2 př. n. l. jmenoval senát Augusta „otcem vlasti“ (pater patriae). Na tento titul byl Augustus obzvlášť hrdý, neboť symbolizoval více než pouhý čestný titul. Každému Římanovi tím jasně demonstroval, že císař má vůči všem obyvatelům říše stejné postavení, jaké požíval otec římské rodiny (pater familias) ve vztahu k jejím členům.
[editovat] Akceptace nového uspořádání
Nové státní zřízení nebylo Římany přijato zcela bez odporu. Obzvláště patricijské rody staré senátorské šlechty, na kterou Augustus pohlížel s mírným despektem, se jen obtížně vyrovnávaly se ztrátou své dosavadní moci. Některé prameny informují, že Augustus se po svém návratu z východu pohyboval v senátu s brněním ukrytým pod tógou. Senátory prý přijímal jen po jednom a až poté, co absolvovali tělesnou prohlídku. Četná spiknutí jako například komplot Maecanatova švagra Aula Terentia Varra a Fannia Caepia, který byl odhalen v roce 23 nebo 22 př. n. l., ukazovala, že Augustem nastolený řád vyvolával mezi Římany ještě velmi dlouhou dobu značný odpor. Poněvadž datum tohoto spiknutí nelze přesně určit, je dodnes nejasné, zda se jednalo o důvod či důsledek změn principátu provedených v roce 23 př. n. l.
Důvod, proč byl nakonec nový systém vlády Římany akceptován, spočíval z části v tom, že Augustus dával ostentativně najevo svoji úctu ke starým republikánským institucím, starobylým zvykům a právům. Ovšem, třebaže jeho současníci mohli tvrdit, že stará republika a její instituce přetrvávají i nadále, mnozí si byli vědomi toho, že jde pouze o zdání navozené Augustovou šikovnou propagandou. Koneckonců směrodatným se ukázal být strohý fakt, že principát – oproti Sullovu nebo Caesarovu režimu – opravdu fungoval a navíc postrádal, s výjimkou občanských válek, alternativu. Dalším faktorem úspěchu nového zřízení, který by neměl být podceňován, je čas: Augustus po dosažení samovlády panoval dalších více než 40 let, to znamená déle než kterýkoliv jeho nástupce. Římané si tak v podstatě zvykli na vládu prvního občana. V době Augustovy smrti, žilo již jen málo lidí, kteří by pamatovali starou republiku. Nastolením principátu bylo zahájeno dlouhé období vnitřního míru a blahobytu. Augustův nový řád měl přetrvat více než 300 let až do doby vlády císaře Diocletiana.
[editovat] Hospodářské a společenské reformy
Podobně náročný úkol jako změna ústavy státu představovala také vnitřní a vnější stabilizace říše, její hospodářské zotavení, obnova práva a pořádku v Římě a v provinciích a zabezpečení hranic. Předpoklady pro všeobecný hospodářský rozmach byly po bitvě u Actia lepší než v předchozích desetiletích. Augustus rozpustil více než polovinu všech legií (na konci občanských válek jich existovalo přes 60), které byly v roce 31 př. n. l. ve zbrani. Udržování tak obrovského vojska představovalo příliš velkou zátěž pro hospodářství státu. Navíc při tak velikém množství vojáků existovala vážná hrozba jejich vzpoury.
Oproti podobné situaci před dvanácti lety však nebylo nutné za účelem obdarování veteránů sáhnout ke konfiskacím, neboť nezměrná kořist, která padla Římanům do rukou v podobě egyptské státní pokladny, postačovala k nakoupení potřebné půdy. V Itálii a v provinciích tak vznikla široká vrstva Augustovi oddaných sedláků – veteránů. Také své stoupence v Římě Augustus odměnil zlatem a funkcemi ve státní správě. Augustus tím vytvořil novou vládnoucí společenskou třídu, jejíž postavení a majetek bylo závislé na existenci principátu.
[editovat] Obnovení pořádku v provinciích
V provinciích, které byly dosud postihovány vysokými daněmi, odvody branců a postupem armád, se pozvolna obnovila určitá míra blahobytu, neboť principát obnovil právní jistotu a zabránil do té doby obvyklému plenění provincií ze strany dřívějších republikánských úředníků a výběrčích daní. Historik Velleius Paterculus shrnul působení Augustovy politiky několik let po jeho smrti následujícím způsobem:
- „Pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jistí držbou vlastního majetku.“
Také Tacitus, jinak jeden z nejostřejších kritiků principátu, uznával Augustovu velkou zásluhu na stabilizaci hospodářských a životních podmínek provinciálů. Dodnes je Augustova politika pokládána za vzorový příklad konsolidace státu.
Reorganizaci provincií prováděl Augustus zpočátku sám. Již v létě roku 27 př. n. l. se vydal na několikaletou inspekční cestu do severozápadních teritorií říše. Nejprve pobýval v Galii, která byla již od dob Caesarova dobytí ponechána svému osudu. Po úpravě zdejších poměrů podnikl Augustus vojenské tažení na sever Iberského poloostrova do Kantábrie, která dosud nepatřila k říši, a začlenil jí do provincie Hispania Taraconensis. Na zpáteční cestě do Říma v roce 23 př. n. l. Augustus onemocněl natolik vážně, že dokonce i jeho nejbližší očekávali principovu smrt. Posléze se sice uzdravil, nicméně tato zkušenost ho přiměla k rozhodnutí již nikdy
[editovat] Politika mravnosti
Jedním z charakteristických znaků Augustovy vlády byla snaha o obnovu starodávných zvyků a mravnosti římské společnosti. V roce 19 př. n. l. zřídil senát z Augustova podnětu tzv. cura morum, určené k dohledu nad mravností. V dalším roce vydal senát zákon, jenž zpřísňoval tresty za cizoložství a zavedl všeobecnou povinnost vstupovat do manželství. Přitom samotný Augustus v dobách svého mládí nebyl právě vzorným příkladem starořímských ctností – vynucený rozvod jeho ženy Livie s jejím předchozí manželem byl toho nejpatrnějším důkazem. Nyní ale v zdůrazňování tradičních hodnot viděl prostředek k napravení mravního úpadku způsobeného občanskými válkami.
Principova vážnost (dignitas) a autorita (auctoritas) si přirozeně žádaly, aby Augustus a jeho rodina šli příkladem. To ale Augusta přivedlo k neshodám s jeho dcerou Julií, která se s otcovými morálními postoji neztotožňovala. V roce 2 př. n. l. ji proto sám Augustus v senátu obžaloval z cizoložství. Za trest byla Julie vyhnána na malý ostrov Pandateria. O devět let později, v roce 8 n. l., postihl stejný osud básníka Ovidia, autora díla Ars amatoria („Umění milovat“): Byl poslán do vyhnanství do osady Tomis na pobřeží Černého moře.
Propagandistický obraz principa jako věrného a starostlivého starořímského patrona, který střeží blaho římského lidu, nalezl svůj nejviditelnější výraz v rozsáhlém stavebním programu ve městě Římě. Byly vybudovány užitkové stavby jako například četné akvadukty nebo obrovské sluneční hodiny, především ale různé reprezentativní stavby jako Augustovo forum, Marcellovo divadlo a četné chrámy, které sloužily k posílení Augustovy autority v očích Římanů. V Res gestae divi Augusti píše Augustus o tom, že během jednoho roku nechal opravit 82 chrámů. Vergilius se v Aeneidě zase zmiňuje o 300 chrámech, které prý dal Augustus postavit.
[editovat] Zahraniční politika a zajištění hranic říše
Augustova zahraniční politika byla dlouho hodnocena jako defenzivní. Historikové 19. století v ní viděli jen úsilí o zabezpečení hranic říše. K tomuto pohledu přispěl kromě jiných také prostý fakt, že Augustus neměl nikdy v úmyslu realizovat tažení proti parthské říši plánované Caesarem. Pouhá demonstrace vojenské síly postačila k tomu, aby v roce 20 př. n. l. přiměla parthského krále Fraata IV. k přijetí smlouvy o úpravě vzájemných hranic a k vydání symbolů římských legií ukořistěných v bitvě u Karrh v roce 53 př. n. l. To, co ve skutečnosti představovalo smírné řešení konfliktu, bylo v Římě propagováno jako velkolepé vojenské vítězství.
Začlenění Egypta do římské říše po vítězství u Actia proběhlo celkem bez komplikací. V roce 25 př. n. l. získal Řím v Malé Asii novou provincii na základě závěti posledního galatského krále, jíž odkázal svoji zemi římské říši. Svoji závislost na Římu navíc uznalo několik nových klientských států jako Arménie, Kappadokie a Mauretánie.
Přesto teorii o Augustově mírové a obranné zahraniční politice nelze přijmout bez výhrad. Žádný vojevůdce republiky ani žádný jiný císař nepřipojil totiž k římské říši tak rozsáhlá území (většinou prostřednictvím válečných výbojů) jako Augustus. V roce 16 př. n. l. přešli Římané opět do ofenzívy. Důvod toho je dodnes nejasný. Na hranicích zřejmě došlo k menšímu vpádu germánských kmenů, což vyústilo v rozsáhlou vojenskou operaci na severovýchodních hranicích a skončilo začleněním pěti nových provincií do římské říše. Z východní Galie, Alp a dalmatského pobřežního pásu byly hranice říše posunuty k řekám Dunaji a Rýnu, po jistý čas dokonce až k Labi. Jižně od Dunaje vznikly nové provincie Raetie, Noricum, Pannonie, Illyricum a Moesie. Do této doby spadá například založení města Augusta Vindelicorum (dnešní Augsburg) v roce 15 př. n. l. a dalších sídel. Augsburg je jedním z mnoha měst, jehož jméno je odvozeno z Augustova jména.
Jediný za to ale zásadní zahraničněpolitický neúspěch musel Augustus strpět na severu, když jeho pokus o dobytí pravobřežní Germánie skončil vojenskou katastrofou. Dobývání této země zahájil již v letech 12 až 9 př. n. l. Augustův nevlastní syn Drusus. Po jeho smrti úspěšně pokračoval v podrobování Germánů mezi dolním Labem a Rýnem Drusův bratr Tiberius. Avšak v roce 9 n. l. vytvořil náčelník Cherusků Arminius široké spojenectví germánských kmenů, které v bitvě v Teutoburském lese zničilo tři římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Když se Augustus dozvěděl o pohromě Římanů, měl prý podle Suetonia zvolat: „Quintili Vare, legiones redde!“ („Qunctilie Vare, vrať mi mé legie!“) Důsledkem této těžké porážky byla nejprve velice náročná a zdlouhavá válka a nakonec ústup Římanů na linii Dunaj-Rýn.
[editovat] Úprava nástupnictví
Přestože Augustus je ve všech pramenech z doby svého života líčen jako dobře vypadající muž, byl již od svého dětství slabé tělesné konstituce. Jen stěží přežil mnoho těžkých nemocí jako třeba v roce 23 př. n. l. a nikdy tedy nedoufal v to, že se dožije na tehdejší dobu požehnaného věku téměř 76 let. Pro jeho úsilí o zajištění trvalosti jím ustaveného vládního systému se jevila klíčovou otázka úpravy následnictví. Zatímco jeho žena Livie chtěla vidět na trůně jednoho ze svých synů z manželství s Tiberiem Claudiem Neronem, Augustus usiloval o zajištění vlastního nástupce z rodu Juliovců. Poněvadž ale císař neměl žádné syny, přinutil svoji dceru Julii, aby se postupně provdala za několik Augustem vybraných kandidátů na trůn.
V roce 25 př. n. l. se jejím prvním mužem stal Marcus Claudius Marcellus, syn Augustovy sestry Octavie. Upřednostněním svého synovce proti sobě dočasně popudil svého vojevůdce Agrippu, který si sám činil oprávněné naděje na to, že se stane Augustovým nástupcem. Avšak sotva 20tiletý Marcellus již o dva roky později zemřel, což znovu otevřelo možnost Agrippova nástupnictví. Augustus proto v roce 21 př. n. l. přiměl svého starého přítele, aby se nechal rozvést se svoji stávající manželkou a oženil se s jeho tehdy 25tiletou dcerou. Společně pak měli Agrippa a Julie dvě dcery a tři syny: Gaia Caesara, Lucia Caesara a po smrti svého otce narozeného Agrippu Postuma. Když Agrippa v roce 12 př. n. l. zemřel, spočívaly Augustovy naděje na obou jeho starších vnucích, které chtěl adopcí přijmout za své syny. Nicméně choval obavu, aby Livie a jeho nevlastní syn Tiberius oba malé chlapce při jeho smrti úmyslně neopominuli nebo nedali odstranit.
Proto přinutil také Tiberia k rozchodu s jeho ženou Vipsanií, Agrippovou dcerou a ke svatbě s Julií, čímž chtěl ochránit oba mladé prince. Augustus, jak se zdá, si tehdy nepřál ani Tiberia ani jeho bratra Drusa, k němuž ho pojil lepší vztah, za své nástupce. S Tiberiem, který vynucené manželství s Julií považoval za utrpení, se nakonec dostal do rozepře. Nevlastní syn složil v roce 5 př. n. l. všechny úřady a odešel do exilu na ostrov Rhodos. K určitému vzájemnému usmíření došlo teprve poté, co Lucius a Gaius Caesar krátce po sobě v letech 2 a 4 n. l. zemřeli a Julie byla kvůli svému způsobu života vypovězena z Říma. Drusus zahynul již v roce 9 př. n. l. během válečného tažení v Germánii a Tiberius tak zůstal Augustovým jediným možným nástupcem.
26. června roku 4 n. l. ho Augustus společně se svým posledním žijícím vnukem Agrippou Postumem adoptoval. Agrippu však nechal o tři roky později z ne zcela jasných důvodů poslat do vyhnanství na ostrov Planasia, kde byl krátce po Augustově smrti zavražděn. Naproti tomu Tiberius musel adoptovat Germanica, syna svého zemřelého bratra, který jakožto vnuk Octavie pocházel jak z dynastie Juliovců tak i z klaudijského rodu (jeho syn Caligula měl v roce 37 nastoupit na trůn po Tiberiovi). Nicméně teprve v roce 13 n. l. předal Augustus Tiberiovi všechny pravomoci principa a také ho určil v závěti svým dědicem a nástupcem.
[editovat] Smrt a pohřeb
V létě následujícího roku podnikl císař cestu, jež měla vést do Beneventa se zastávkou na ostrově Capri. Nicméně již na Capri onemocněl průjmem, pokračoval však dále v cestě na pevninu do Neapole a odsud se nechal dopravit do Noly – údajně do téhož domu, v němž před 71 lety zemřel jeho otec Gaius Octavius. Tam také Augustus za přítomnosti své ženy Livie a mnoha senátorů 19. srpna roku 14 zemřel. Prý to bylo v tentýž den, ve kterém před 50 lety nastoupil svůj první konzulát. Podle Suetonia se muž, jenž se po celý svůj život skrýval za tolika maskami, rozloučil formulí, kterou pronášeli herci na závěr svého představení: „Pokud se vám to líbilo, tak tleskejte a s díky nás propusťte domů.“
Augustovy ostatky byly spáleny na Martově poli v Římě. Popel byl uložen ve skvostném mauzoleu, které nechal císař zřídit pro sebe a svou rodinu. Vedle četných jiných poct se senát usnesl nazývat osmý měsíc, v němž se Augustus stal poprvé konzulem a také zemřel, císařovým jménem. Kromě toho byl měsíc srpen (august) rozšířen o 31. den (od té doby má únor pouze 28 dní). Augustus byl rovněž – ostatně jako většina římských císařů po své smrti – prohlášen za boha (divus).
[editovat] Augustova doba
Už Augustovi současníci nazývali tehdejší dobu za „éru Apollóna“, ovlivněnou Apollónem, bohem světla, umění, hudby, moudrosti a věštby, kterému císař zřídil svatyni na místě bitvy u Actia a u svého vlastního domu na Palatinu v Římě. Princeps se těšil značné úctě již za svého života, což dokládají četné oslavné písně jako například od Horatia.
Nadto bylo období jeho vlády prohlášeno po jeho smrti za Pax Augusta, Augustův mír. Ve srovnání s předchozím stoletím a s vládou mnoha jeho následovníků na trůně přinesla Augustova éra – Saeculum Augustum – Římu, Itálii a většině provincií vskutku dlouho trvající etapu vnitřního míru, stability, bezpečnosti a blahobytu. Po skončení občanských válek nastal rozkvět hospodářství stejně jako umění a kultury.
Doba Augustova panování přinesla světu slavné básníky jako byl Vergilius, Horatius, Ovidius a Propertius, historiky jakým byl třeba Titus Livius nebo architekty, z nichž nejznámější byl Vitruvius. Sám princeps se pokoušel psát tragédie, svoje drama Ajax ale zničil, protože si byl vědom jeho nedokonalosti.
Řím se proměnil, jak bylo ostatně Augustovým záměrem, z města z cihel v město z mramoru. Jako působivé architektonické doklady této doby se nám dodnes dochovaly četné stavby: Marcellovo divadlo vybudované Agrippou, Pantheon obnovený za císaře Hadriana, Augustovo mauzoleum nebo Ara Pacis, oltář míru z roku 9 př. n. l., na jehož reliéfu je znázorněna celá císařova rodina.
Dojem, který chtěl císař těmito stavbami navodit, však kontrastoval nejpozději od roku 16 př. n. l. s ustavičnými válkami, které byly vedeny za hranicemi státu. Říše se za Augusta rozšířila v takové míře jako nikdy předtím ani nikdy potom. Vedle bohatého Egypta a Galatie byly zřízeny nové provincie na Rýnu a Dunaji, jejichž dobytí bylo srovnatelné takřka s Caesarovou okupací Galie.
Uvnitř říše a v jejích provinciích však válka ještě po roce 31 př. n. l. zanechávala určité stopy. Přesto již jeho současníci vnímali mír a blahobyt jako charakteristické znaky jeho epochy. To byl také důvod, proč se tak snadno smířili s nastolením monarchie a zánikem republiky, zvláště když případný pokus o znovunastolení republikánského zřízení musel nevyhnutelně vést k nové občanské válce. Augustus byl proto často oslavován jako zachránce míru. Jeho výjimečné a znamenité činy z druhé poloviny jeho života tak daly zapomenout na jím spáchané krutosti, příkoří a bezpráví z doby jeho mládí.
[editovat] Podívejte se také na
- Římská říše
- Principát
- Augustus (titul)
- Julsko-klaudijská dynastie
[editovat] Externí odkazy
- Augustus (stránky Antika)
- Římské císařství: Augustus (31 př. n. l. – 14 n. l.)
- Res gestae Divi Augusti (Činy Augustovy; kompletní latinský a řecký text s anglickým překladem)
- Suetoniův život Augustův (latinský text s anglickým překladem)
- Římské dějiny Dia Cassia – knihy 45‑56 (anglický překlad)
- Život Augustův Mikuláše z Damašku (anglický překlad)
[editovat] Bibliografie
- SUETONIUS, Gaius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů, Praha, Svoboda, 1974
- BURIAN, Jan, Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace, Praha, Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
- GRANT Michael, Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr., Praha, BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Praha, Český spisovatel, 1995. ISBN 80-202-0560-8
| Předchůdce: | 27 př. n. l. - 14 | Nástupce: | ||||
| – | Augustus | Tiberius |
