António de Oliveira Salazar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

António de Oliveira Salazar (28. dubna 1889 Vimeiro – 27. července 1970 Lisabon) byl portugalský politik, který byl v letech 1932 až 1968 ministerským předsedou Portugalska, v roce 1951 krátce i jeho prezidentem.

António Salazar se měl původně stát knězem, ale nakonec opustil seminář a začal studovat ekonomii. Svá studia dokončil v roce 1914 na Universidade de Coimbra, kde posléze přednášel ekonomii a národní hospodářství.

V roce 1921 byl Salazar zvolen poslancem parlamentu a po převratu, který provedl Antonio de Fragoso Carmona, se stal ministrem financí. V roce 1932 se stal ministerským předsedou v Carmonově vládě. Za jeho působení v této funkci došlo k zákazu komunistických a socialistických, ale též i fašistických stran. V roce 1933 vyhlásil takzvaný Estado Nuovo, plán, který měl za cíl pozvednout životní úroveň v Portugalsku, jež v té době bylo jednou z nejchudších zemí Evropy.

V době občanské války ve Španělsku podporoval z obavy před hrozbou komunismu Francisca Franca. Za druhé světové války vyhlásilo Portugalsko neutralitu, ve válečném stavu bylo pouze s Japonskem, které obsadilo portugalský Východní Timor.

V 1949 se pod Salazarovým vedením stalo Portugalsko členem NATO. V roce 1951 se stal po Carmonově smrti Salazar nakrátko prezidentem, ale tuto funkci však sám chápal jako dočasnou a opustil ji po zvolení Francisca Craveira Lopese.

V 1968 utrpěl závažné zranění mozku po pádu z křesla a ačkoliv mu zůstal titul ministerského předsedy, byl prezidentem Américo Thomazem zbaven svých pracovních povinností. António Salazar zemřel 27. července 1970 v Lisabonu, kde se konalo i poslední rozloučení s ním, po kterém bylo jeho tělo převezeno do jeho rodného města, kde byl i pohřben.